Muzikoterapie

 

Muzikoterapie je samostatný a svébytný obor, který používá hudbu jako terapeutický prostředek. Z terapeutického hlediska nastupuje svoji komunikační funkci tam, kde mluvená řeč vstup nenajde. Muzikoterapie, arteterapie, dramaterapie, taneční terapie a další umělecko-terapeutické přístupy v současné době nabízí rozdílné metody, techniky a prostředky, které však mohou naplňovat podobné nebo také společné cíle ve vzájemné spolupráci s lékařskými, psychologickými a speciálními výchovně - vzdělávacími prostředky a cíli.“ (Břicháčková, Vilímek, 2008, str.9)1

 

Podle Mastnaka (srov. Mastnak, 1994, str. 86 – 93) jsou nejefektivnějšími a nejtypičtějšími hudebně - terapeutickými modely a směry na poli psychoterapeutické a psychiatrické praxe následující přístupy k muzikoterapeutické problematice.

 

  • hlubině - psychologicky orientovaná hudební terapie

  • morfologická hudební terapie

  • regulativní hudební terapie

  • antropozofická hudební terapie

  • Vídeňská škola hudební terapie

  • integrativní hudební a tvořivá terapie

  • hudební a taneční terapie

  • polyestetická terapie

 

Muzikoterapeutické sezení může probíhat v několika formách.

 

Dělení muzikoterapie podle počtu klientů:

 

muzikoterapie individuální :

V této formě muzikoterapie pracuje terapeut pouze s jedním klientem. Hojně je využívána ve speciálních léčebných pracovištích při léčbě těžkých duševních poruch. Často je přípravnou fází pro kolektivní formu terapie, popř. je ke skupinové formě v lineární pozici, tzn., že klient současně prochází terapií individuální i skupinovou.

 

 

muzikoterapie párová:

Muzikoterapie párová je nejčastěji používána u klientů, kde terapie vyžaduje více členů než jednoho (některé techniky nelze v individuální terapii realizovat), ale zároveň je kladen důraz na možnost individuálního přístupu. Terapeut má větší možnost věnovat se klientům individuelně než je tomu u skupinové formy muzikoterapie. Párová muzikoterapie nachází své uplatnění zejména při technikách, které jsou založené na řešení vztahových problémů ( v rodinné terapii, vztahy dětí ve třídním kolektivu).

 

 

muzikoterapie skupinová:

Terapeut pracuje s větším počtem klientů. Optimální je skupina čítající maximálně deset členů. Avšak čím závažnější jsou problémy nebo čím hlubší je postižení klientů, tím více se nabízí varianta menšího počtu klientů ve skupině. Skupinová forma je využívána v případech, kdy je možné, aby na daném problému pracovala celá skupina klientů a situace nevyžaduje pouze individuální přístup v celé délce terapeutického sezení. Tato forma se často používá nejen u dětí, ale i v případech, kdy kolektivní aktivity mohou pomoci korekci postojů a prožívání klienta. Některé metody a terapeutická cvičení nelze provádět formou individuální terapie, protože vyžadují reakci ostatních členů skupiny a pro celkový terapeutický proces je důležitá skupinová dynamika.

Názory na kategorizaci v oblasti působení hudby jsou různé. Rozdílné muzikoterapeutické formy a metody se používají vzhledem k variabilnímu složení cílových skupin klientů a se zřetelem k cíli terapeutického působení. Jiný způsob práce je možné nalézt u dětských klientů, jinak by měla vypadat muzikoterapie u seniorů. Důležitým kritériem pro správné volení metod je cílová skupina klientů z pohledu závažnosti a specifikace problémů či stupně postižení. Jiné metody jsou voleny u intaktních jedinců, diametrálně odlišně vypadají metody u lidí s tělesným nebo duševním postižením různého stupně. Ačkoliv ve všech uvedených případech může mít skupina obdobný problém, na němž terapeut pracuje, vždy je nutné uvědomění výše zmiňovaných kritérií.

Zejména ve skupinové formě muzikoterapie se lze setkat s poněkud širším pojetím muzikoterapie. Hudební aktivity zde mají pomoci při zlepšení sociálních vazeb klientů, reálnému sebehodnocení, zařazení klientů do kolektivu atd. V těchto případech je používáno specifických metod práce, které jsou přizpůsobeny cílové skupině klientů. Další pohled na možnosti působení hudby jako terapeutického působení lze najít v podobě hudebních aktivit rehabilitačního procesu. Při tomto pojetí muzikoterapie je hojně využíváno motivačních prostředků v podobě spontánního zájmu klientů o hudební činnosti - zpěv, hru na jednoduše ovladatelné nástroje atd. Cvičení mohou být zařazena např. v průběhu rehabilitačního tělocviku nebo jako součást facilitačních technik v podobě podpůrné metody s cíli vyplývajícími z požadavků rehabilitačního procesu. V nejširším slova smyslu jsou hudební aktivity používány jako součást psychohygienického procesu. Zde je uplatňován vliv hudby na psychiku člověka (gerontologie, dlouhodobá hospitalizace) a častá je indikace muzikoterapie v souvislosti s výchovným procesem (léčebná nebo výchovná zařízení). Neopomenutelnou úlohou hudební terapie je využití prvků muzikoterapie ve školní praxi. Muzikoterapeutické metody a techniky lze využít jednak při již výše zmiňovaných problémech (sociální vazby, poruchy chování atd.) a také jako součást reedukačních technik specifických poruch učení a chování. Prvky muzikoterapie, popř. hudebně – edukační terapie mohou být i nedílnou součástí hodin hudební výchovy a edukačního procesu v rámci interdisciplinárního přístupu ve výuce.

V nově nastupujících trendech a směrech  různých disciplín a oborů (alternativní metody výuky v pedagogice, terapie a reedukační techniky atd.) je prioritní holistické – komplexní vnímání člověka. Mezi takto pojímané disciplíny by měla patřit i muzikoterapie. V důsledku neznalosti se muzikoterapie často zužuje na formu receptivní muzikoterapie využívající pouze hudbu reprodukovanou. Na vině jsou zejména komerční společnosti, které se snaží prodat nahrávky označené nálepkou „relaxační hudba“. Konzumentovi je nabízena jednoduchá a pohodlná forma „muzikoterapie“, při níž nejsou na zákazníka (klienta) kladeny žádné nároky. Dalším důvodem této situace jsou lidé, kteří pracují jako muzikoterapeuté, ale nejsou schopni provozovat formu aktivní či receptivní muzikoterapie při uplatnění „živé“ hudby.2 Přehrávání reprodukované hudby je lákavým a jednoduchým přístupem ke klientovi. Často v tomto přístupu chybí uvědomělá práce odborníka disponujícího znalostmi z oblasti psychologie, psychoterapie, psychiatrie či muzikologie a dalších interdisciplinárních oblastí souvisejících s danou problematikou. Práce s reprodukovanou hudbou vyžaduje specialistu, který si uvědomuje zpětné reakce klienta na hudbu, vnímá a respektuje i další specifické aspekty, které jsou důležité při práci s reprodukovanou hudbou jako cílenou terapeutickou metodou.


 

1.1.1Muzikoterapeutický proces

 

Muzikoterpaeutický proces je systematická, metodická, cílená, časově a příčinně vymezená řada akcí, která je vymezena aktéry muzikoterapeutického procesu, způsoby muzikoterapeutické intervence, způsoby klientovy reakce, cíli a prostředky intervence, volbou muzikoterapeutické strategie, rovinami muzikoterapeutické intervence, oblastmi interakčního vztahu, úrovní muzikoterapeutického vztahu a dalšími komponenty. Muzikoterpaeutický proces je rozdělen do tří základní fází – preterapie (příprava), terapie (terapeutické setkání), postterapie (hodnocení).

Muzikoterpaeutický proces klade na terapeuta vysoké nároky, které vyžadují flexibilní, kreativní i zodpovědný přístup. Podmínkou je vysoká vědomostní úroveň, empatie, akceptace, autenticita (Srov. Vymětal, J. a kol.,2007, s.123 – 126). Muzikoterapeutické působení by mělo být obohaceno o lidský rozměr, schopnost empatie, toleranci a porozumění. Terapeut by měl projevovat stejnou míru náklonnosti ke všem klientům skupiny. Zachovávat nadhled v situacích, které vyžadují citovou stálost, sebeovládání a profesionalitu. Příjemné vztahy mezi klienty a terapeutem by neměly přejít v závislost na osobě terapeuta. Ale i naopak - chladný, autoritativní a nadřazený postoj muzikoterapeuta vůči klientům může mít negativní následky na průběh muzikoterapeutického procesu. Terapeut nesmí připustit ponižování klienta, omezení jeho práv a lidské důstojnosti, popř. aktivity ohrožující zdraví klientů. Důležitý je pozitivní přístup ke klientovi zachovávající respekt vůči cílům muzikoterapie. Z pohledu léčebně - pedagogické terapie je velmi důležitá určitá koncepce, ve které se odráží nejen požadavky na terapeuta, ale obsahuje i zásady terapeutické pomoci (intervence). Charakterizovat osobnost muzikoterapeuta vyžaduje nazírat na problematiku z pohledu multidisciplinárního přístupu. Je nutné vycházet z požadavků z oblasti muzikologie, psychologie, psychiatrie, psychoterapie i pedagogiky, z předmětu, obsahu a cílů muzikoterapie. Terapeutické znalosti podpořené praxí a spoluprácí s ostatními odborníky v rámci komprehenzívní péče. Nejprve by měl terapeut získat odpovídající vzdělání, posléze získat zkušenosti jako koterapeut - spolupracovník zkušeného kolegy a teprve při získání patřičné praxe a zkušeností začít pracovat samostatně v rámci týmu odborníků. Nedílnou součástí muzikoterapeutické praxe by měla být cíleně a systematicky vedená supervize, která je při správném provedení pro terapeuta pomocníkem a rádcem v praxi.

Důležitou součástí úspěšné muzikoterapie je navázání terapeutického vztahu. Průběh terapeutického vztahu závisí také na formě terapie (individuální, párová, skupinová…). Individuální terapie dává prostor k možnosti soustředění pozornosti terapeuta k jednomu klientovi. V párové terapii je žádoucí věnovat pozornost oběma klientům samostatně, ale zároveň sledovat, mapovat a vyhodnocovat průběh terapie vzhledem k stanovenému terapeutickému cíli v rámci páru. Samozřejmě je i zde předpoklad, že terapeut mapuje a reflektuje i svou roli terapeuta. Skupinová terapie již zahrnuje nejkomplikovanější pohled na průběh terapie z hlediska vnímání situace terapeutem. Terapeut by měl mapovat a vyhodnocovat průběh terapie vzhledem ke každému jednotlivci, vnímat a respektovat vývoj a dynamiku skupiny a samozřejmě opět reflektovat vlastní roli terapeuta. U všech daných forem terapie terapeut reflektuje vlastní postavení ve skupině, asymetrické postavení vůči klientům, respektuje možnost vzájemného učení a zachovává diskrétnost a bezpečné prostředí pro terapeutickou práci. Sebereflexe vlastních pocitů, postojů a hodnot terapeuta vzhledem k osobnímu životu a životní zkušenosti je velmi důležitou součástí dobře metodicky vedené terapeutovi práce. Při terapeutické práci vychází terapeut z vlastních osobních zkušeností, znalostí, dovedností, praxe. Všechny tyto faktory působí nejen na práci terapeuta, ale samozřejmě ovlivňují i terapeutický vztah a následně terapeutický proces. Tato skutečnost vede k nutnosti vlastního sebepoznání, schopnosti sebereflexe postojů, motivů, pocitů terapeuta. V terapii je důležité empaticky vnímat situaci a problém klienta, stanovit terapeutický cíl a prostředky k jeho dosažení. Zároveň je důležité objektivní vnímání skutečnosti a terapeutického problému klienta terapeutem. V případě, že klient řeší obdobný problém, který byl řešen terapeutem v osobním životě, tedy klient se dotkne terapeutova osobního prožívání a vzpomínek, je nutné, aby byl terapeut schopný okamžité sebereflexe a „odosobnění“ dané situace. Pořekadlo:“Podle sebe soudím Tebe!“ v terapii neplatí a je možné říci, že může být v terapeutickém procesu nebezpečné. Každý člověk je osobnost, která má vlastní prožívání, hodnoty, postoje a schopnost reakce na změnu (proměnu), která může být vyvolána díky terapeutickému působení. Pokud klientovi terapeut „vnutí“ vlastní cestu – vlastní systém v rozhodování, dochází k určité často negativní manipulaci ze strany terapeuta za účelem dosažení „správného“ vyřešení problému – dosažení terapeutického cíle. Pokud není terapeut schopen danou situaci řešit s osobním nadhledem, odosobněním, bez prioritně subjektivních pocitů, postojů a motivů, je důležité si tuto skutečnost přiznat a objektivně zhodnotit. V některých případech je nutné, aby terapeut ukončil, popř. s klientem nezačal pracovat a doporučil jej k jinému odborníkovi. Právě tento postoj zvědomění vlastní cesty, vlastního prožívání a řešení osobních problémů terapeuta, zvědomění si, že i terapeut je jen člověk se svými problémy a aktuálními životními situacemi, není projevem slabosti a neschopnosti terapeuta, ale jeho zodpovědného, citlivého, empatického i etického přístupu ke klientovi.

Celý terapeutický proces závisí na vzájemné spolupráci terapeuta a klienta, popř. skupiny. Často se při terapii stává, že terapeut pracuje na vytyčeném problému, na nějž je teoreticky i prakticky připraven. Ale terapie samotná předsune do popředí obtíže daleko závažnější, které je třeba bezprostředně řešit. Každý problém, který při terapii vyplyne, je důkazem schopnosti terapeutického působení rozkrývat nepojmenované a často i zasunuté problémy klienta. V těchto chvílích je třeba velké obezřetnosti terapeuta, do jaké míry je možné se s klientem „pouštět“ do rozebírání a zpracování dané problematiky. V těchto okamžicích je nutné, aby nastoupila bohatá zkušenost terapeuta z oblasti psychologie, psychoterapie, psychiatrie a samozřejmě nedílná součást výbavy každého člověka pracujícího s lidmi - empatie. Postupy, které jsou naučené a vyčtené z knih jsou pro práci muzikoterapeuta důležité a z tohoto pohledu by měl být v procesu terapie dodržován určitý řád, avšak nedílnou součástí terapeutického působení je i schopnost kreativní reakce na danou situaci - zachování principu „KREATIVITY V ŘÁDU.“ Tento princip je založen na schopnosti terapeuta aktivně pracovat s určitými a danými postupy, metodikami, schématy – teoretickou základnou, ale zároveň být schopen správně situaci vyhodnocovat, reflektovat a v daném „řádu“ modifikovat a variovat techniky, cvičení, aktivně zapojovat klienta a do terapie vnášet nové prvky. Nestat se „otrokem“ učených postupů a frází, ale vždy propojit teoretické znalosti s vlastním pohledem na situaci. Je nepřípustné, aby se v rukách terapeuta daný problém vyhnul kontrole nebo naopak byl přehlédnut a klientovi způsobil další komplikace. Z tohoto hlediska se jeví komplexní péče o klienta a možnost supervize jako velmi přínosná. Muzikoterapeut může vzniklou situaci řešit pozvolna. Klientovi dát najevo, že daný problém vnímá a je připraven na něm pracovat, popř. začít terapii v mezích, které je schopen zvládnout vlastními možnostmi a schopnostmi, přičemž by měla být dodržena zásada, že klient bude z terapie odcházet tak, aby následkem terapie nedošlo k ohrožení jeho zdraví. Terapeut nemusí vždy najít způsob jak klientovi pomoci, ale nesmí klientovi ublížit! Po bezpečném ukončení muzikoterapeutického setkání má terapeut možnost prodiskutovat nastalou situaci s odborníky z ostatních oblastí a s klientem nadále pracovat. Propojování muzikoterapie s dalšími znalostmi z oboru psychologie, psychiatrie i pedagogiky, psychoterapie a dalších terapií obohacuje muzikoterapii o složku komplexnosti. Takto pojatý model muzikoterapie může přinést pozitivní výsledky v podobě komplexní a bezpečné péče o klienta.

 

 

K pojmenování problému Horňáková uvádí sedm základních přístupů, které existují ve vzájemné integritě: (srov. Horňáková, 2000, s.11)

  • Kauzální přístup - znamená, že k problému se přistupuje podle jeho příčin. Vždy se ptáme na smysl konání klienta.

  • Interdisciplinární přístup - týmový přístup, vyžaduje se spolupráce s jinými odborníky jako i využití poznatků jiných oborů.

  • Systémový přístup - opírá se o poznání, že žádná porucha nebo problém se nevyskytují jako izolovaný jev, ale mají své pozadí, svůj „systém“, který je jedinečný.

  • Sociointegrační přístup - zdůrazňuje požadavky poznat klienta v jeho životním prostředí, mít společné zážitky a společně něco dělat.

  • Individuální přístup - zdůrazňuje respektování klienta, který si určuje tempo učení a dění, též je zohledňován aktuální stav a potřeby.

  • finální přístup - vyžaduje nutnost při poznání aktuálního stavu a plánování terapie pojmenovat postupné a konečné cíle až po uplatnění naučeného v reálném životě.

  • Aktivizující přístup - vyžaduje nutnost přitažlivých podnětů a činností , které umožňují klientovi objevovat možnosti a být aktivním. Klient musí terapii prožívat jako něco smysluplného, jako něco, co mu přináší radost a užitek.

 

 

Ukázka z knihy: Beníčková, M.: Muzikoterapie a specifické poruchy učení, Praha: Nakladatelství Grada, 2011

 

1 Marie Břicháčková provdaná Beníčková

2 Muzikoterapie je často v různých typech zařízení provozována lidmi, kteří nemají ani základní povědomí o práci s hudebními nástroji či vokálním projevem. Módní vlna přinesla do léčebných zařízení muzikoterapii, ale stále chybí dostatečný počet erudovaných odborníků. Více o vzdělání muzikoterapeutů v podkapitole Možnosti vzdělávání – Akademie Alternativa, www.akademiealternativa.cz